K večeru jsem vyšel k lesu,
abych tísně zapomněl,
jak ji často v duši nesu
tajemného plný děsu,
který nitro rozechvěl.
Leto bylo v slávě květů,
v mou však duši smutek pad’:
bázeň, že snad nedokvetu,
nevypovím všecko světu,
zemru brzy, příliš mlád;
nedostihnu velké mety,
k níž spěl mého mládí sen,
zmlknou brzy moje rety,
vychladnou ty všecky vzněty,
z Díla zbude torso jen...
Kukačka v tom ozvala se,
vzbudila mne z dumání:
do pilného zpěvu dá se,
bez ustání ozývá se
zvučné její volání...!
Kukala pak dlouho, dlouho,
nemoh’ jsem to spočítat:
Budu ještě žíti dlouho,
jako ty, má žhavá touho,
tvořit, žít a milovat?