Modlitba.

Modlím se k Tobě, Bože, po dlouhé zas době, modlím se dnes vroucně, jako za své štěstí, bojím se však říci, zač bych rád Tě prosil, neboť jenom v skrytu modlitbu lze vznésti

za blaho své vlasti, za svůj národ celý, protože to sladké, velké, svaté jméno kramáři a verši, řečmi, politiky, v krčem dýmu bylo stokrát znesvěceno.

A pak – nelze nahlas u nás o to prosit, protože prý všeho v nekonečné míře dávno má náš národ – tak se aspoň říká, každý blaze žije v této pevné víře.

A já přec Tě prosím – ne bys činil zázrak, bys nám všecka splnil nenadále přání – jenom o to prosím, abys dal nám Čechům více světla v mozky, duším čistší plání,

v ňadra mužnou pýchu, v tělo zdraví, sílu, neústupnost v boji, vytrvalost v práci, více lásky v srdce, která divy tvoří – vše, co kdys jsme měli, a co teď se ztrácí.

V tajuplném rachotu se blíží konec století a v dálce neproniknutelné na obzoru černém strašné mraky letí v divém tanci k změně nespočítatelné.

Ale my tu žijem v krásném, božském klidu, třeba že už se střech nad hlavou nám kouří, žijem dále, žijem skromnou existenci, ač nám příval smete vše v té děsné bouři –

i ten starý prapor červený a bílý. Máme ovšem svoje zástupce a vůdce, staré, osvědčené, v bojích sšedivělé, důvěru k nim máme, že vše obstarají,

můžem zůstat klidni beze strachu směle... Já však přece zdvihám k tobě, Bože, výkřik, z hloubi duše svojí, jež se děsem svíjí, bytosti mé výkřik, lásky mé i krve,

modlitbou se modlím a ne blasfemií: Zahynem kdes bídně u vrat chrámu lidstva jako nejubožší mezi ubohými, nevstoupí-li do nás zázrak nové krve,

která zažhne k činům lidmi zemdlenými, klesne v bláto vlajka červená a bílá, nevrátí-li se nám poctivost a síla...!