Mých tužeb sbor jak démant hrál,
tu smíchem jásal, jindy lkal,
a jak rok šel za rokem dál,
mé duše lesk vždy jinak plál.
Jak kondor král mé touhy let
táh’ v jihu jas a zářný květ
a nejvroucněji chtěl jsem spět
tam, kde žhne věčně v slunci svět.
A jindy zas jít silný sám
v boj proti vládcům, proti tmám,
jít v čele lidu kolonám,
říc: Pro vás, bratři, umírám!
A v lázeň krásy tajemnou
zas jindy vnořit duši svou
jsem chtěl a písní ethérnou
nad hmotu vzletět odpornou...
Však přišel mír a v duši klid,
bouř nemůže mne poděsit,
a pohasne-li slunce svit,
znám nové v nitru zapálit.
Jen jako vidmo dávných tuch
jde vzpomínkami snů mých kruh,
illusí pestrých odkveť luh,
a životu teď splácím dluh:
„svou zahrádku si pěstím sám“,
v ni svoje štěstí nalézám,
co miluji, to objímám,
a rady ničí nežádám.
A chce-li se mi zazpívat,
svou zpívám píseň – zpívám rád –
a sílím pěst, bych odehnat
moh’ ty, jež mrzí ten můj sad.