Byl jarní večer. Touhy rozkvetly jak strom i pole celou nížinou, ráj zemi blížil se v tom rozpuku a nový život klíčil tajemně.
Již slunce obzor líbat počalo a lilo zlato proudem na hory, pták jemně kroužil slední kadenci a velký klid se vkrádal do kraje...
Jen touha v duších žhavě plála dál a Lásky zázrak novou závratí kraj celý jímal v jara polibcích a vůni květů dýchal na lidi.
Když míza stoupá v křehkých lodyhách, když bílé květy líbá vlahý vzduch, když ptačí zpěv zní trylkem svatebním – to zázrak Jara vždycky vrací se
a Láska zase světu kraluje a její píseň celým kosmem zní. Je torsem symfonie píseň ta, jíž slavně zvučel celý Eden kdys,
když štěstí bylo věčné pro lidi a jaro tehda kvetlo bez konce. Teď zbyl nám jenom melodie stín, – však sladký dost pro bídu života –
jenž v duši lidské znovu zazvučí, když Jara kouzlo zemi posvětí. A v každém srdci touha rodí se, a v každém srdci prudčej’ bije krev
a v každém srdci láska rozpučí... Tak bylo tehda z jara na večer, když v klášteře – až někde v Padově – na galerii, která v širý kraj
své otvírala hrdé oblouky, mnich Antonio vyběh’ zoufalý. Od jitra časného měl v krvi jed, sup jak by mythu útroby mu rval,
a ňadro někdo svíral k bezdechu. Jak prchlý galejník byl děsem štván. Dlel marně v zahradě, pak do cely se uzavřel – však klidu nenašel
ni v samotách, ni – běda! v modlitbách. Vzal knihu – brzy však ji odhodil, jak písmena by v oči bodala. Pak znovu marně těkal zahradou,
necítil vůni květů nádherných a jejich barvy netěšily ho – jen pořád cítil, že se blíží cos, by zvrátilo mu základ života
a bezpříkladné jeho zbožnosti, že jakýs přízrak v patách jemu jde jak výčitka za hříchy smrtelné. Tak Jidáš mohl asi trpět jen
za velikou svou zradu zločinnou...! A marně pátral Antoniův duch, co znamenat má mučivý ten vír, zda boží trest či zkouška těžká jen,
či smrti přízraky či šílenství...? A v nitru jeho pořád žár ten plál a nikdy v žití trýzní takovou mnich Antonio zbožný netrpěl...
A naposledy skoro bezduchý šel v baziliky přítmí tišivé a chtěl tam vznésti velkou modlitbu před Spasitelem, jehož miloval
tak nevýslovně, jako andělé... Však také zde... Jak věčné prokletí se mramorové sloupy týčily a zlatý oltář jak by propad se
a všecko kol ho těžce dusilo, jak klenba chrámu naň by padala, jak šílenství by vešlo v duši mu, jak moře kdyby v něm se rozlilo,
jak věčná poušť by kolem zela jen. A celý život marným se mu zdál, že marně vzdal se svého bohatství a marná byla jeho čistota,
jakoby zoufal v štěstí zbožnosti, jakoby Bůh již nebyl nad zemí, jak štěstí každé, každé spasení mu bylo zašlo toho večera
a jeho muka že jsou bez konce... Prch’ z chrámu jako štvaný Tónio a spěchal chodbou k velké terase, jež galerií byla zdobena.
O sloup se opřel, aby nepad’ již, a chtěl se modlit... Ale nemoh’ zas. – Jsem v ďábla moci? – duše tázal se, Jen srdce slyšel tlouci v odpověď,
jen v prsou bouře divě řádila, a v spáncích bila krve kladiva, a celá hlava žhnula horečkou – a zdálo se mu, že je zatracen
a neuvidí nikdy boží ráj... Jak námořník, jenž hledí smrti vstříc, jak odsouzenec na meč katův zří, jak náměsíčný nocí bloudící:
tak zíral tupě dolů do kraje, kde slunce rudozlatá monstrance již dotekla se vrchů hřebene, a v údolí šli lidé s polí již,
a ptáci pěli slední trilky své a květy jara vůní opojnou vzduch sytily. U paty kláštera pad’ v jeho oči všední lidský zjev.
Muž zralý, silný jako Tonio. Byl zdravý, brunátný, se zápalem své pole kypřil v tuhé lopotě. Teď hlavu zdvih a pohled k vesnici
a náruč svoji rozpřáh, zajásal: – Můj sladký syn a moje Aneta! – A v chvíli přišla k němu spěchajíc, hle, mladá žena s hoškem buclatým...
Ji zlíbal v čelo a pak hoška vzal, jenž usmíval se v bílé košilce, a celoval ho dlouho vášnivě... V tom velkém štěstí prostých lidí tří
byl čistý souzvuk chorů andělských. Pak žena rýč, a muž si hoška nes’ a ku své chatě zvolna kráčeli, až za pahrbkem nízkým zapadli...
On viděl vše, o sloup svůj opřený, to celé štěstí lidské trojice, a Antonio dosud nepoznal tak z blízka život chudých hříšníků
a jejich nízké štěstí pozemské – a snad je nechápal či chápal snad: Vír v jeho hlavě každou vteřinou se měnil v orkán pouště písečné,
až náhle se mu v očích zatmělo a jako stožár bleskem podvrácen kles bez vědomí k dlažbě kamenné a v mrákotách se skácel bezduchý.
Noc vzešla brzy světlá, královská. Na nebes klenbě temně azurné snad všecky hvězdy vzplály v jas. Snad v zlaté době jarních slavností
Noc přišla se Dnem v kráse závodit: tak byla smavá, skvělá, mystická!... Pak z mrákot probudil se Tónio po bezvědomí dlouhém, tíživém.
Vstal svěží, pružný, jakby obrozen a němě zíral v zázrak noci té. Byl kliden již a velkou hádanku své smutné trýzně viděl jasně teď.
A na kolena klekl, ruce zdvih’ i oči k nebi a pak modlil se, ne, volal spíše v zbožné vroucnosti, ve žhavé touze býti vyslyšen,
že smilování bude v nebi dost. A tak se modlil k hvězdám planoucím: – Ó nejvýš milosrdný Bože můj! Ó pane můj, ten hřích já neznal jsem.
Já nikdy o něm v písmech nečetl, od učitelů nikdy neslyšel... A přec to hřích, vždyť zaň ty’s trestal mne. O nejvýš milosrdný Bože můj,
já o tom hříchu neměl tušení, ba cestu v něm jsem viděl k svatosti. Já mnil, že člověk nejlíp učiní, když jenom Tobě žije na zemi.
A v tom byl blud a rouhavý jen hřích. Teď mysl moji osvítil jsi v ráz: Ty’s proto lidi lidmi učinil, by lidský život žili na zemi,
a proto jeden zákon dal jsi nám i přírodě, by věčně plněn byl. Však já se vymknul tomu zákonu, jak bludný lidský k tomu sved mě řád,
jejž člověk hříšný mohl psáti jen a člověk, jenž byl Tebou zavržen. Toť hřích můj velký... Já však spáchal jej jen z lásky k Tobě, Pane, veliké!
Ó nejvýš milosrdný Bože můj, ty neskončený ve své milosti a přebohatý v odpuštění svém, mou vyslyš prosbu žhavou, pokornou:
Buď odejmi mi pouta člověctví a vznes mě s této země k Sobě výš – anebo dej mi, bych se mohl stát zas člověkem a jako člověk žít,
jak věčný káže zákon Přírody: ó dej mi, abych mohl k hrudi své jak otec vinout synka drobného, jej celovat a hýčkat vášnivě,
být chotěm, otcem, celým člověkem a porušený splnit zákon tvůj... Tak k nebi tklivě chvěl se jeho hlas, v tom hlase plakal život zmařený,
v tom hlase lkala otrávená krev a žalovalo mládí ubité a mladé srdce k smrti zbodané. A v hlase celá duše letěla
až k trůnu nebes... Brzy vyslyšen byl žhavý výkřik duše zmučené a s milostí svou dlouho neváhal, ten, k němuž volal s takou důvěrou
a jehož Bohem pojmenoval mnich: Hle, před ním náhle světlo mystické se rozzářilo jasem slnivým a před užaslým mnichem v blaženství
se zjevil drobný hošík buclatý, tak malý, bosý, v bílé košilce, tak krásný, že ho mohla chovat jen jediná matka v celé věčnosti.
A v očkách plál mu úsměv nebeský a kolem hlavy božství majestát. Mnich zíral němě na zjev milostný tak sladký, něžný a tak velebný.
A otevřelo dítě ústka svá a promluvilo hlasem přesladkým: – Bůh, Antonio, slyšel prosbu tvou, sám syna svého k tobě posílá,
by tvým byl synkem tolik touženým. Mě přiviň k hrudi jako dítě své!... Tak praví legenda. Na terase byl Antonio mrtev nalezen
až pozdě k ránu v jitřním úsvitu, když mniši všude marně hledali a nevěděli, kde je Tónio. A z jeho oka zářil štěstí jas.
Cookies on Poetry Cove