Podivný den, ač konec listopadu...
Po metelici zlé,
která rvala v zahradách list i větve,
kácela stromy staré, ctihodné,
nesla přízrak hrůzy v chatrče i srdce,
ejhle, slunce vyšlo.
Všecko se raduje, všecko okřívá,
blaživé teplo plní hruď,
kde se rodí náhle
iluse bizarní a marná:
že se zas již jaro vrací,
že nebude zima,
že nebude již nikdy zima
tvrdá a zlá a nelítostná
jako válka...
Ach, věčné jaro!
Sen, jenž se věčně vrací,
touha nezmarná,
silnější, čím víc se stáří blíží.
Snad jednou přece zázrak stane se!
Oko hledí snivě na Hradčana,
které hoří v zlaté záři slunce,
klamného a šálivého slunce
listopadu...
Snad přece jednou zázrak stane se?
Nemožno. Aspoň jedno staň se:
Ať věcné jaro zkvete nad mou zemí,
jež svobodna je konečně,
jaro smíru, souladu a štěstí,
nad mou zemí, nad mým národem,
který tolik trpěl a tak dlouho trpěl,
že to musí stačit přece
k vykoupení na věky!...