Jdu zmlklou zahradou, kde podzim nádherný
své barvy rozestlal a zpívá smutek svůj.
A já tak miluji ten podzim nádherný,
jdu zmlklou zahradou a zpívám smutek svůj.
Tu píseň odstínů vždy slýchám s rozkoší,
tak jemně sladěných, tak melancholicky,
žár leta planoucí v ní tiše dohásíná,
po žhoucí zeleni zbyl rudý uhlík jen.
Má duše vášnivě se koupá v barvách těch!
Plá jemnou rozkoší ta jejich harmonie,
to síň je svatební, jež byla zdobena
kouzelnou paletou zlata a červeně.
A chtěl bych věčně žít v té sladké náladě,
v bohatství kouzelném zlata a červeně,
jímž září zahrada, kde podzim nádherný
ty barvy rozestlal a zpívá smutek svůj...