Jarní vyjížďka.

Co myslíte, má krásná princezno? Ten jarní vzduch tak voní vábivě a slunce zlatí nad obzorem vrchy a zeleň luk až oči opíjí –

co myslíte, má krásná princezno...? – Sedneme na koně, pojedem v dálku, pojedem v trysku, v paprscích slunce, pojedem jarem, jež směje se teple,

viďte, můj princi, dnes je tam krásně...? Vy tedy chcete, má princezno krásná? Ale kam pojedem v tom kouzelném jitru? – Pojedem daleko, pojedem tryskem,

pojedem bez cíle, za sluncem stále... A co si při tom povídat budem? – Oh, srdce nám překypí písní i slovem! Vždyť je to jaro tak nesmírně krásné –

budeme zpívati písničky jarní, slunce tak září a hřeje tak sladce – tož v hymnech je vroucích chváliti budem, o života kráse si povídat budem,

zlatého Mládí štěstí a slávu, tajemství lásky zpívati budem... Nuž jeďme již, má krásná princezno! – Ale kde vezmem dva arabské koně,

sršící ohněm své krásy a síly – když jsme tak chudí a nemáme stájí, jako že nemáme erbu ni panství...? – Oh, princi, princi malomyslný!

Jako se zrodil ten zámek náš zlatý v nádherném jitru, když vzplálo nám štěstí v kouzelném úsměvu mladičké lásky – tak přiletí ořů pár rychlých jak vichr,

pár slunečných ořů z Helia stájů, před námi tiše se v kolena skloní – – hleďte, můj princi, ty koně již letí... Skutečně, princezno, ty koně jsou tady!

Nuž sedněme na ně k divoké jízdě, k rozkošné jízdě tou nádherou Jara, snad dojedem dnes k tomu sladkému ráji, o němž jsme snívali v nejkrasších snech –

Nuž, jeďme již, má krásná princezno...!