Smávali se, smávali bradatí starci
vznětům našim, bradami třesouce směšni:
– Život vás brzy zkrotí a schladí,
bláhoví chlapci, zelená chaso!...
A přec jste se mýlili, šediví starci:
Neuctivý jak my vysmál se vám osud.
Smějem se, smějem krákorám vašim,
jdeme, přec jdeme vytčenou drahou!
Jestliže již zažehnut jednou byl oheň
ve kráteru duše, že k Slunci se zdvihla –
mručení vaše, které zní,
jako čápi když z hladu zobáky klapou,
neudusí nikdy již, slovutní starci,
duše naší sílu, vzlet náš i pýchu:
protože oheň, který se zmítá
v kráterech sopek i v našich duších,
rozžehalo Božství, ó šediví starci, zimomřiví,
kterým je těžko to chápat,
Božství že zažehá požáry v duších,
Silní by se zas rodili světu,
kteří by lidský rod zdvihali k světlu
vysoko nade svět žvatlavých starců,
kterým se Země zdá kaluží čápí,
proti nimž vzpoura je vnuknutím Božství...!