Dekadence.

To ostrov černý jest a pustý jako hrob. Kolkolem skály jsou a strmí hrozivě. Uprostřed velký chrám, bez oken, bez okras, ve mrtvém tichu ční.

Jen brána široká doň vede jediná, a nad ní psáno je: „Sem všichni vejděte, kdož jste již ztratili své všechny naděje!“ Já do ní vešel jsem.

Zář rudých plamenů dušeně svítila ve síni nesmírné pod klenbou vysokou. A vůně opojná v mé nervy skanula, dusivá, hřbitovní.

Tam v zadu na konci byl oltář mohutný, do výše zdvihal se a na něm strměla postava příšerná, jíž v očích zelených hrál Smrti úšklebek.

Po stranách její pak dvě stály příšery v nahotě zhublých těl a očí zvířecích, a ruce po sobe vzpínaly toužebně: zášť v zraku divokou.

A pod tím oltářem ležela ubita Vlasť, Lidskosť, Láska, ty mé sladké symboly, jež těžce přemohla ta divá příšera a kalem ztřísnila...

Na měkké podlaze, jež horkem pálila, jsem viděl tisíce ve změti divoké, žen bílých přízraky a mužů přízraky v extasi šílené.

Však horkem udušen a těžkou vůní spit jsem klesl mezi ně a již jsem zapomněl na všecko minulé, na čistých záři dnů a splynul v chaosu.

A pak jsem dýchal zas a vrh se v divý vír, již odpor poslední prch’ z duše zabité – však v divé orgii, v té výhni rozkoše jsem cítil smrti mráz...