S hlavou vzhůru světem chodím,
zpříma, pyšně světem chodím,
jasným okem k nebi hledím,
jasným okem nebázlivým.
Jenom v leta čarném květu
oči svoje k zemi klopím,
zrak můj v rozkoši a lásce
hledí na tu matku Zemi.
Je tak krásná v době květu,
po níž přijdou sladké plody,
krásná v barvách tisícerých,
až se jimi spíjí oko.
Teď jsem přišel k jetelišti,
hřála z něho bujná zeleň,
svítily v něm bílé květy,
žhavě plály rudé květy,
V milionech drobných lístků,
nalezl jsem čtverolístek,
čtverlístek, jenž nese štěstí –
slyšíš, duše: štěstí, štěstí...
Zlíbal jsem ty něžné lístky,
drahý symbol mojí touhy –
neboť tolik hledám štěstí,
velké, sladké, nekonečné!
Šťasten jsem svou denní prací,
jásám, že jsem mlád, že žiju,
pláču, když mám nenávidět,
odpouštím-Ii, jsem tak šťasten.
Nejvíc ale štěstí tuším
ve tvých očích, čarodějko,
která jsi mě vzala duši,
že teď už jen v tobě žiju.
Čtverlístku, zda mohu věřit,
zůstane mi moje štěstí?
Je tak blízko, už je chytám,
hlava se mi ale točí –
bože, já se o ně bojím –
lístky, lístky, zůstane mi...?