V požárech leta jsem spálit šel své smutky a své tísně –
života víno jsem píti chtěl na ňadrech Přírody matky, –
a šílené výkřiky touhy jsem změnit chtěl v úsměvu písně –
Od příšerné propasti zoufalství jsem divoce utíkal zpátky,
zděšeně prchal jsem z království Smrti, kam zbloudil jsem sveden –
Tu vyšla’s mi v ústrety, Ty mezi ženami jež jsi mi požehnaná
mně vzala’s za ruku a vedla mně útulně v života Eden.
Pak již jsem nevěděl o bolestech a v nitru plála mi jen rozkoš nepoznaná.
Na oltář duše Tvé jsem položil všechno, svou vášeň a své mládí.
V květech jsme hýřili bílých a rudých, písničky zpívali naivní a hloupé,
dívali v oči se bez slova, opilí teplem, jež k objetím svádí,
a cudně se smáli v těch hodinách čistého štěstí – – –
A je to přec jenom tak hloupé,
tak blouznivě mluvit o lásce, tak krátké, tak všedně, mělce snivé,
když je již po všem a když tě tak výhodně matka a teta teď vdává –
či jsou přec pravdou ta vzpomínek muka a nocí zoufalých výkřiky divé,
či nejsem cynikem, a Tys mi vyrvána a žhavou horečkou mi puká těžká hlava...?!