Jak rád bych šel v svých citů smavý svět,
v ty kraje daleké, kam doletím jen snem,
budoucích rozkoší si pěstit zářný květ –
neb klek’, má bruneto, ve chrámu tvém,
ssál vůni vlasů tvých a světlo očí tvých
a jitra bez nálad tvým zbarvil úsměvem,
tvé duše oslavu pěl v slokách vášnivých,
jež platíš ráda tak svým sladkým polibkem –
však v duši hluboko vře pomsta zjitřená:
za útisk Lidskosti, již vraždí mroucí Věk,
vlast lidí šťastnějších, tisíci vysněná,
v boj hlasnou polnicí zve nových myšlenek:
tvé teplé objetí teď musím opustit,
jít v zápas úporný a do krve se bít...!