Podzimní den, jak mnohý jiný,
ani teplý, ani studený.
Lidé šli po svém jako jindy.
K desáté různé šepty všude.
V jedenáct vyšly noviny:
Austrie skládá zbraň i pýchu –
Svoboda naše zrozena!
– Vojáku, slyšíš, chápeš, víš? –
Jablíčko strh a rozdupal,
vyběhl v radostném výkřiku,
jak děti letí plesně vstříc
prvnímu jarnímu paprsku.
Zmizelo rázem kouzlo zlé
a nové kouzlo bylo zde!
Vojáku, co tvá přísaha,
vojáku, kam jsi rozum dal?
– Můj kapitáne, lhal jsem lhal,
Já v srdci jinak přísahal.
Teď pravdu znej a neváhej:
je proti nám, kdo nejde s námi –
i ty se vzdej, i ty se vzdej! –
Vojáci táhnou ulicemi
se starci, dětmi, děvčaty,
praporky vlají, přibývají.
Z tisíců jsou již stotisíce. A hudby hrají,
písně znějí... Vojáku, hochu, jsi to ty?...
– Ano, pane, jsem to já,
rozřešená záhada.
Přetvářce konec. Viz, tam Orel
ve vlnách Vltavy zapadá:
Proto jsem si trikoloru
na čepici dal,
aby každý na potkání
moji pravou duši znal! –
Přeblažený v řadě druhů
rozjásaných spěje dál...
Den, večer, noc a zítra zas,
jen v pohádce tak míjí čas.