Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou, Čí to dech tam rozdmul struny truchlolyry, Že se chví v akkordech harfy aeolovy, Jako mrtvé děcko v utěšeném zdání,
Máť když o blizounkém pěje mu shledání? Že se chví jak žena pouhaslé víry, Když jí, stopené v horečném objímání, Náhle perutě dotknou se andělovy,
Jež jí otevrou té věčné lásky říše!? – Tak zní lyra má, z počátku temně, tiše, Jakby probuzena líbáním, až zahřmí Jasnou bouřkou v píseň: „Z mrtvých vstání!“
Jež se divým plesem rozutíká kobkou.... Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku Své slavné hry provádí po nebesku, Vybuchla z rakve pohřbené milosti;
Jak nové slunce z hrobu svého stoupá, Zjev rajský ideálné velebnosti: Zbožněné toužení a vášní zdmutý duch Vtělené blouznění a nepojmutý Bůh –
Jak Víla na vlnách se rodných tónů houpá. Ach dítě prachorodé, dítě vítězné, Nepozná tebe ani vlastní otec více, Ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné,
To nejsou ty tvé bledé usoužené líce. – To oko blankytné a přec tak věrně temné, Ten pal v něm planouc, to snění milojemné, To není hrobu plod, ač dítě rakve těsné,
Jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné! – Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá, A krásný den mu v mroucí duši vlívá: „Lem roucha tvého zlíbat“ – blouzní ve mdlobách
Pohroužený. – „Jen jeden vzhled! – Již umru rád!“ Zjev nemizí! – „Pro Bůh! netop se ve slzách, Jsem prach a neodolám!“ Již jí k nohoum pad V zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – –
A sní a sní, co pojmouti nemůže! Nebeskou perlou zničen – znova vyštvaný Do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže.... To nebyl sen; tak přespanilý zjev
On nebyl v smrti spánku očekával. – Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv, Jenž neznal ráje, které oplakával! Jen prasknout umí struny blažeností,
Jen puknout umí srdce spanilostí, Jakouž nepojme; slza radostná Je blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! – On ale – žije; a velebný zjev,
Kterého dotknout se mu svatý úžas brání, Se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání, A náruč, náruč jemu vstříc otvírá – – A kyne mu – a pěvec neumírá!
On žije, ona hladí pěvce čelo!... A líbá! – V jeho duši stoupá krev, A jeho duch objímá rozvášněně tělo!... Co zažil v tom nesmírném okamžení,
To nezjeví ti hudby souzvuk chladný, To Indů nesnil mythus čarovnadný, Jen lotos o tom snil, když v jeho lůně Se náhle duše lásky probudila! –
Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá, Tak božské dítě na svých bedrách nesa; Viz duši mou! šetř její luzné snění, Šetř její lásky tajnosnubné bdění.
Kdyby ti poklad svůj zanáhle porodila, Zšílel bys! – Touha tvá ta bledá stůně; Vždyť omdlévá již z pouhé spásozvěstné vůně, Kterouž blankytný pel na vůkol rozesýlá;
Pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín Oblétá svou kolébku, požehnaný klín! –
Cookies on Poetry Cove