Lyro! kdys tak věrná, družko žití mého,
nemáš pro mne více tónu těšivého?
Choulíš se, že v ruce tobě zasvěcené
octly se i meče bojem zkrvácené?
Vzdorně-li mi nechceš útěchy podávat,
nehlesneš-li sama písně bojechtivé,
strhnu s tebe struny jemné, věčně tklivé,
ocelem ti stáhnu tílko choulostivé,
mečem jen chci tóny z tebe vyvolávat.