Potkali jsme se, dva velikáni –
Jedna touha nás tím světem štvala,
Jedna myšlénka nás orkánami hnala,
Jedno v ňadrech skrytě potýkání.
Oba jsme tak bledi, udycháni byli,
Oba děsným hrobem ustrašeni,
Oba zemskou slávou nezkojeni –
Byli bysme rádi věčně žili! –
Jeden pal těch očí povysmáhlých,
Jeden žár těch vášní smělenáhlých,
Jedny žhavě nepokojné tahy,
Jedny vroucí nedobytné snahy:
I šlehli jsme si do těch temných zraků šera,
Jakoby bludný Kain byl potkal Ahasvera.
„Ha! kdo se to odvážil,“ tak šeptali jsme oba –
„Mých kroků sledovat v ty liduprázdné říše?
„V mé duši nezkvétá ti milosti cypřiše,
„Buď jist, že místo lásky jen má tě zchvátí zloba.“
S hrůzou jsme pak četli, s pýchou, s pohrdáním
V oku svém jedinký velký cíl –
A v tom zašlehly blesky z našich zraků šera:
Zděsivše se těch sobě rovných sil,
Rozešli jsme se s potutelným pousmáním,
Jako ten pyšný Kain, když potká Ahasvera.