Potkali jsme se dva velikáni,
jedna touha nás tím světem štvala,
jedna myšlénka nás bouří, vírem hnala,
jedno v ňadrech žhavých potýkání.
Oba jsme tak bledí, udychaní byli,
oba touhou, slávou nezkojeni,
oba hrobem, smrtí ustrašeni,
byli bychom rádi věčně žili.
Jedno oko divé, jedny tahy
nočním dlouhým bděním povysmáhlé,
jedny vášně nezkrotné a náhlé,
jedny titánské a nedobytné snahy.
Jako Kain když potká Ahasvera,
tak jsme do temných si šlehli zraků šera.
„Kdo se to odvážil,“ šeptali jsme oba,
„sledovat mých kroků v liduprázdnou říši?
hledáš-li ty u mne, čím se srdce ztiší –
místo lásky, má tě zchvátí zloba!“
Zděšeni jsme zřeli s pýchou, pohrdáním
v oku svém cíl jeden, jednu touhu!
Vzájemný blesk nás potkal z očí šera,
i rozběhli jsme se od sebe s proklínáním,
jako ten pyšný Kain uniká Ahasvera.