Budu-li pak ještě žíti,
až zas měsíc pozasvítí?
Až poplyne tichou nocí,
budu-liž pak plakat moci?
Když mne smrtná kule schvátí,
nebudu smět zaplakati.
Když mi palaš protne hlavu,
nebudu víc myslit v stavu.
Skoro mi však lépe bude,
když mi Morana zahude.
Upomínky, jež se derou
těžkou hlavou, duši žerou.
Když jsem z domova odcházel,
někdo mne tam vyprovázel.
Děva má mne provázela,
hořce při tom zaslzela.
Jakoby to předvídala,
že mi na vždy s bohem dala.
A ty, máti moje milá,
cos mne s bolem porodila,
S bolem jsi mne odkojila,
hle, teď, syna jsi ztratila.
„Synu můj, ty drahý synu,
opustil jsi domovinu.“
„Kdo tě bude těšívávat,
boly tvoje zkolíbávat?“
Nestarej se, matko, více,
kolíbek tu na tisíce.
Zchvátí-li nás vrahů zloby,
mámeť uchystané hroby.
A ten vichr, co teď skučí,
kolébavku nám zahučí.
I mne zhejčká v tvrdé spaní,
v němž mi zajde zpomínání.
Tiše! – slyšíš? roh zaznívá,
již nás do boje vyzývá.
Děla smrtonosná, znějte,
povinnosti své konejte.
Zpomenu-li na svou máti,
nedejte mi zaplakati.
Zpomenu-li na svou milou,
pusťte, bláhovci, mi žilou.
Kdybych si měl třeba přáti,
i za svou vlast bojovati.
Doufal bojovník-li boží,
že tam doma kosti složí...
V snivou hlavu smrt mu vražte,
že je blázen, mu dokažte. –
A teď vzhůru! v kruté seče,
sedlej koně! Taste meče! –
Zpínej se jen, koni drahý,
dnes mám chuť na ty vrahy.
Padnu – zkoliv jich do syta,
jak poslední Orebita.