Budu-li pak ještě žíti,
až zas měsíc pozasvítí?
Až poplyne tichou nocí,
budu-li pak plakat moci?
Když mně smrtná kule schvátí,
nebudu moct zaplakati.
Když mi palaš protne hlavu,
nebudu pak plakat v stavu.
Skoro mi však lépe bude,
když Morana mi zahude.
Zpomínky jen duši žerou,
jenž se těžkou hlavou derou.
Když jsem z domova vycházel,
tu mne někdo vyprovázel.
Děva má mně provázela,
hořce se mnou zaslzela.
Jakoby to předvídala,
že mi navždy s bohem dala. –
Ach, ty matko moje milá,
cos mne s bolem porodila –
Cos mne s bolem odkojila,
hle, již syna jsi ztratila! –
Synu, synu – drahý synu,
opustil jsi domovinu.
Kdo tě bude těšívávat,
tesknotu tvou zkolíbávat? –
Nelkej, matko, nelkej více,
kolíbek tu na tisíce.
Když mně zchvátí vrahů zloby,
jsout' již uchystané hroby.
A ten vichr, co tak hučí,
kolébavku mi zazvučí:
Ululá mně v sladké spaní,
ztichne trapné zpomínání.
Tíše! slyš, již roh zaznívá
na bojíště nás vyzývá.
Kule smrtonosné znějte,
povinnosti své konejte.
Zpomenu-li na svou máti,
nedejte mi zaplakati.
Zpomenu-li na svou milou,
pusťte srdci mému žílou.
Jestli budu sobě přáti
i pro svou vlast bojovati,
a jestli bojovník boží
doufal, tam že kosti složí;
v ňadra snivé smrt mu vražte,
že je blázen mu dokažte.
Vzhůru tedy v kruté seče,
sedlej koně, taste meče! –
Zpínej se jen, koni drahý,
dnes mám chutě na ty vrahy.
Padnu, skoliv jich do syta,
jak poslední Orebita.