V.

Jako duchové bez cíle putující, Bez žádosti, bez vášně, táhnou sbory Zakrytých černých mnichů z ranní hóry, Jako mraky v moře mrtvé padající.

Neznají žádostí světských více, Jako skály chladné, bez pohnutí. Duše každého se sama sebou baví, Žádný z nich už plány života nestaví,

Smrti jen otázkou všichni jsou zajmuti. Vyhořelou Heklu zvěstují jich líce, Chladná láva se jim v propast srdce valí, A mysl každého v hloubku svou se halí. –

Táhnou mrtvým vyklenutým chórem, Z chóru dolu táhlým korridórem; Zmizel již i zvuk ploužících se kroků. Každý do své cely po pravém levém boku

Polehounku vchází, pokloní se tiše, Jakoby hledal před zrádným světem skrýše. V kostele je ticho. Vysoké pilíře Pnou se vzhůru v němém objímání,

Jakoby dva bratři v radostném setkání Byli zkameněli; a ta krypta dole Chová již mnohého statného rytíře. Náhrobku na jednom sedí jinoch bledý,

Pozorně upírá na kámen své hledy, Podivná čte slova, která kážou ctíti Reka památku, co v kryptě musí hníti! – Záleží snad něco na památce holé,

Záleží co mrtvole na tom hnící? Jenom nás to těší tvory dychající, Když po naší smrti aspoň kámen hlásá, Že jsme byli lidstva veškerého spása.

A mladíka nadchne touhou také slovo; Srdce jeho bývá zahynout hotovo, Jen-li cíle svého velkého dosáhne, Zkojí-li ho sláva tím, po čem on práhne. –

Jinoch čte ta slova v dumu ponořený; Dýše nepokojně, jakby unavený Byl jakousi myšlénkou hryzoucí Mladou jeho duši v snách tonoucí.

Snad se mu o válkách sní, o krutých bojích. Plane ohněm svatým jeho oko jasné; Snad ta jeho duše před svou vášní žasne, Snad se jeho srdce topí v nepokojích –

Avšak jeho líce jsou tak mírné, čisté, Ohněm vášně dosud nezděšené, A ty jeho tahy utěšené Kážou vznešenost povahy pevné, jisté.

Touží jen ta duše jeho činolačná Do života vírů, nepokojů; Klášter nezná slasti válek, bojů, Neví, že se mohou rozehnati mračna.

Když se mnichu zhnusí svět, Umí se skrýti; svět však stavět Podle vlastní chutě nový, K tomu bývá mladý Titan jen hotový;

Malicherná duše jen svou slabost cítí. Mladý orle, nekloň hlavu svou, Máš ty sílu mladou, ohnivou; Rozepni jen křídla mohutného,

Vyprosť se ze sídla kameného, Obrať k slunci slávy pronikavý zhled, A lehký ti bude orlů pyšný let. Když mladík spočívá v citech ponořený,

Nevěda, či dusit má pal rozbouřený, Dvírka otevrou se tajná u oltáře, A z nich vyjde tiše z mnichů jeden, Jakoby byl černým duchem veden;

Tak jsou hrozné jeho vpadlé tváře. Nejistými kroky kostelem se míhá, Že ho oko ledva mžikem stíhá. Jako tuláč noční, jenž za lunou táhne,

Jenž po netušeném živlu práhne, Tak on na podzemní kryptu zrak upírá; Zdá se, tím jen zrakem že ji otevírá. Vejde – a zůstane v středu rakví státi,

Pohlédne kol kolem, hlavou kývá, Jakoby své staré druhy pozdravoval, Sepne ruce, jakby orodoval Za svou duši, jenž je míru chtivá.

I počne svých předků takto ze sna zváti: „Praotcové slavní, Rekové vy dávní, Jenž tu v tuhých rakvích v odpočinku dlíte,

Zbuďte se a vymněte svých vpadlých očí; Na svět pohlédněte, jak se divě točí. A když uhlídáte, jak se všecko zvrací, Jak se věčná pravda, jak se láska kácí,

Jistě už pokojný spánek nezaspíte. Marné bylo stavět, marné činy vaše, Z kořene jste měli zhubit satanáše; Dílo vaše boří se, a peklo plesá,

A národ bez vlády v hanbu věčnou klesá. O život či neživot tu jeho běží; Jestli blaho jeho na srdci vám leží, Požehnejte vůdce, dejte lidu hlavu,

Aby znovu nalez cestu svou a slávu!“ Aj tu jako hromem z rakví víka sletí; Každý z předků se v svém lůžku narovnává, Smutně hlavou kývá, zvěstem vyděšený,

Který mnich jim hlásá; jak je potlačený Národ Boží, jak již dokonává, Jak zem sténá pláčem sirých dětí. „Otcové,“ mnich praví, „chloubo naší země,

Činem nejkrásnějším oslavte své plémě. Jinoch ten, co klečí nad náhrobkem vaším, Vnuk to váš, kterého jsem vám vychoval, Kterého jsem k činům slavným dochoval,

Pochodeň by vznítil ke dnům blažším; Jej tedy co vůdce lidu požehnejte, Posledního z rodu, vlasti v obět dejte.“ A otcové vážně hlavami kývají,

Slibují, že vnuka vlasti v obět dají. „Všickni, co tu spolu v jedné kobce spíme, Posíláme jemu svého požehnání, A až bude čas ku boji, ku povstání,

Pak se na bojiště sami dostavíme.“ „Má-li syn můj pokoj najít, Musí vnuk v tom boji zajít!“ „Padne – neochrání sebe;

Tak hrozného soud zní nebe. Já sám o to pilnou péči povedu, Že syna s vnukem k odpočinku dovedu.“ Domluvil. A každý nazpět v rakev svoji

Klesne; a mnich víka po řadě přiklopí, Každou rakev slzou vděčnosti pokropí, Pokyne, a kobka sama se zavírá, Pokyne, a mladík za ním se ubírá.

Odvádí ho k činům, do světa šírého, Aby poznal zkázu lidstva nešťastného; Roznítíc v něm vášně, připraví ho k boji. – Světa vír vyvolá velké boje.

Duši mládce zchvátí nepokoje, Vášní překypuje často srdce mladé; Kde si jinoch krásné ráje vykouzluje, Tam mu mnich jen nahou hrůzu odhaluje,

A tím jeho srdci těžká pouta klade. Oj mladíku, v tvé horoucí duši By se jako v máji rozdnívalo, Kdyby oko jedné drahé děvy

Se milostně na tě usmívalo. V ňádrech tvojích pustota je chladná, A mnich tě jen krmí bídou toho světa, Stíny jen, ne světla tobě ukazuje,

A po blahém míru tvém je navždy veta. Duše tvá je svatým hněvem rozkvašena, K trojnásobné svaté pomstě připravena; – Nezatlouklo s tebou v žití srdce žádné,

Nerozumí touze tvé a pláči tvému Nikdo; kynou ti jen duše jedem chladné, Jenž se smějí srdci touhou citlivému. Bláhový, jen jedna tě tu milovala;

Ta se v jiné kraje dávno odebrala! – Pusť se šírým světem podlé citu svého, Snad nalezneš matky lůžko osamělé; Jdi a vyklop na něm svoje srdce celé,

Snad se zbudí pláčem syna nešťastného. – – A on pouť nastoupí, hledat hrob své máti, By se aspoň jednou mohl vyplakati. Hvězda jeho lásky – ta ho k matce vede;

Ona nad tím místem opuštěným plane, A naň sílá svoje světlo jemné, bledé. Mladík k hrobu dojde, padne na zem svatou, Uleví tesknotě duše světem štvané,

A v duchu objímá mamičku svou zlatou. – Nebuďte ho z toho opojení; Je to jeho první okamžení A poslední, co se ve snách lásky topí,

Místo jedinké, co lásky slzou skropí. – Sníť on krásně, sladce; zdá se mu v té mdlobě, Že se jeho matka nad ním vznáší, Že mu všecku lásku zanedbanou nese,

Všecka políbení najednou přináší, Zdá se mu o ráji – na své matky hrobě. A upír na skále bolestí se třese. Matka dítě svoje ve snu požehnává;

„Synu, ještě jedna tvoje matka žije, Nezapomeň na ni – na vlast svou. Ty ji můžeš spasit; ona dokonává. Krví svou ji spas, sice ji vrah ubije;

A pak se vrať blažen na vždy v náruč mou.“ – Bouře se po vlasti nese, Válka celým světem třese, Bratrstvo a rovnost! zařvou divé pluky;

Ha to nejsou lásky ale pomsty zvuky. Palcátem a ohněm chtějí lásku kázat Zatvrzelým lebkám, srdcím chladným; Že nechtějí sloužit více modlám žádným,

Že se nedají už světským poutem vázat, Ohněm jen jsou v stavu světu to dokázat. Starý svět se boří důkazy takými, Proto že na zradě, klamu se zakládá;

Nový svět však silný, pevný základ žádá. Davů rozhorlených vůdce jede v čele, Jinoch bledý, jako hvězda v středu mraků. Vše se třese, kam jen upře přísných zraků;

Zbožňuje mladíka toho lidstvo celé. Jeho vzhled, ten srdcí veškerých proniká; Kam on kyne, tam se davy ženou. Po levém pak boku s tváří zahalenou

Jede mnich, pěstoun to jarého mladíka, Pravá protiva to jeho, protichůdce. Jinoch – nových dnů ten mesiáš a vůdce, V kterém žije duše činolačná, vřelá;

Mnich pak jenom škvár je, láva vyhořelá. Duši vznešenou, jenž stopu Boží hledá, Zvěstuje mladíka posvátná tvář bledá, A mnich – lačný havran, jenž na kořist čeká –

Táhne tiše za ním, jeho nic neleká, Všemu zvyklý zná, že tak to musí býti, Že se světy nové krví musí křtíti. – Za mnichem rytířů černá tlupa jede;

Jsou to dávných slavných otců stíny šedé. Tak od místa k místu zástup černý táhne, Jako kletba Boží vše vrahy zasáhne. V útroby nepřátel lidstva strach se vloudí;

Běda – běda jim, neb jich sám národ soudí! – – Ztichl hrozný zvuk té zhoubné, vzteklé války; Plesem vítězství zahřímají vše dálky, Lidstvu veškerému nový den nastává,

Nad svobodným krajem blaha slunce vstává. Vzešla nad národem blahých dnů denice; Však po vůdci se již žádný neptá více. Kde je spasitel ten, tvůrce dnů těch nových?

Bez něj bylby národ zahynul v okovích! Darmo jej tu hledáš v středu radovánek; V sny věčné jej věčný již pohroužil spánek. Pohleď na bojiště, kam se mnich ubírá;

Nad mrtvolou jednou zůstane tam státi, Podá jí svou ruku, a pohladí čelo, Políbí – pak zdvihne celé mrtvé tělo. I začne s ním šírou nocí ubíhati

Až k vodám, kde strmí mohyla upíra. Proudy stanou, svatý děs je jímá. Zahalený mnich tu mohylu objímá, V otevřené rány trupa ruku stopí,

A upíra tělo zkamenělé skropí. Kámen zživne, a své oudy natahuje, K objímání svoji náruč roztahuje, A objímá mnicha, a objímá syna;

A syn k srdci tiskne matku zesnulou. Vyhlazena je upíra hrozná vina. A on v kobku kráčí s mnichem, s rodinou, By tam očekával tiše soudný den,

By do doby té spal mírný tichý sen.