Již dosti bolů, nač mi tato tíže,
vždyť nesmím dolů – k životu mne víže
posvátný úkol a ta družka věrná,
jíž beze mne jen zkáza hrozí černá!
Aj, vzhůru vzchop se, němý duchu můj,
pronikni mrak a zapěj – prorokuj!
Nadarmo! – hloub a hloub to srdce postonává,
ta ňádra hrobem jsou, v nějž duch se pochovává –
Což vrchol žalů ještě nedospěl sem,
což pravou píseň dosud nezapěl sem?
A když ji vyzpívám, všech rájů obětí –
což musí píseň má být písní labutí? –