Stůj si sám! a trap se s prázdným srdcem,
sháněje se po ohlase jeho,
jejž v tom světě širém víc nenajdeš!
To má kletba – tys však jejím tvůrcem.
Měj se dobře! – Při tom slově tajný
bol mi s tajným smíchem bodá nitro;
smích – že jsi mi všechno zdál se býti,
bol – že srdce tvoje blaha víc nenajde! –
Stůj si sám! a směj se citlivůstce,
v niž na chvíli ledy tvé mne vrhly;
tobě, tvůrci žalu, lehce bylo snášet! –
budoucnost však tvou již za svou nevyměním!
Komu zalkáš, když se po ohlase
srdce svého v světě tom roztoužíš?
Sobě samému snad? – vrahu blaha svého,
nepříteli svému nejkrutšímu? –
Nesměj se, že tebou zrazeného
krok za krokem stíhá osudnice;
vyvinu se z objetí jejího
přec jen s vítězným a nezkaleným okem!