Ruce sepiaté na klíně
sedí panna bledá,
a po nočním baldachíně
hvězdičku svou hledá.
„Pověz mi, ty hvězdko moje,
proč ty nevycházíš?
Dávno vyšly družky tvoje,
jenom ty mi scházíš.“
„„Moje duše přemilená,
jak by mohla svítit;
když ty jsi tak zarmoucená,
nemohu se třpítit.““
„Mé světýlko vyvolené,
znáš mé zarmoucení;
znáš mé srdce opuštěné,
když můj hoch tu není.“
V tom zařehtal koník bílý,
šuhaj s něho skočí,
a již slze pozalily
dívky krásné oči.
On to! letí k blahu svému;
jak jí srdce tluče!
zkřikne – a hochu milému
letí do náruče.
Po nebeském baldachíně
hvězdičku svou hledá,
pacholátko má na klíně
a je láskou bledá.
Vzešla strážná hvězda její,
samotna nesvítí –
družky dvě jí provázejí
a teď spolu třpytí.