V tajemný bol se půlnoc potopila,
a luna dojmuta osamělostí,
tři žhavě hořké slzy vyronila,
jež v noční klín dopadly – do temnosti.
Zachvěl se květ a noční temno slouchá,
koho božská rosa oblažila.
První krůpěj vnikla v nebezpečné
květy, kterých pěstí rhododendron;
běda včelce, jež z něj rosu pila,
běda tomu, kdo ty medy zkusil –
šílenost se v jeho ňádra vryla,
temná noc se nad ním rozhostila,
duši pokryly mu mraky věčné! –
Druhá krůpěj, kterou luna slala,
skanula do ňader kvílící vióly
a vióla v snění
započala pění,
že se příroda tou písní rozplakala,
že se v tajemném tom bolu zakochala.
Do ňader lastury třetí krůpěj padla
v požehnané chvíli – a ňadra usvadla.
Ale z bolesti té v luzné noci
zrodila se perla tou nemocí;
perla věčná, hvězda svatá –
shasla luna touhou zňatá –
shasla bolest; krásné ráno
bylo perlou nám podáno –
a té perly jitro krásné
to nám nikdy neuhasne.