Tisíce jisker v duši mé horoucích
navrátilo se polekaných zpět;
neznal se k ním ten hluchoněmý svět
a duše má ta mřela bez ohlasů vroucích.
Můj bože! je to sen? tisíce žhoucích
teď náhle zvuků slyším slavně znět,
tisíce jisker požehnaný květ
probouzí spitou duši v ňádrech mroucích.
Vy geniové snů mých ztroskotaných,
vy ohlasy mých písní oplakaných,
vy ženy, jež jsem druhdy milovával, –
Ne darmo duch mne matky vychovával,
syn její promění své slabé milování,
v posvátně-vděčné za vás bojování!