Luzným leskem jezera tichého,
plachá dívko, svábiti nedej se!
jsi-li krásy chtivá, pak i zvášněného
jezera při bouři nelekej se.
Jeho-li tě však jen vábí hladiny,
tedy prchni, dokud hlubiny
nebezpečný duch nezakochá se
v tobě! Prchni! – on-li rozhoupá se,
veta po tvém míru – v hloubku svou tě stáhne,
a když nenajde na tobě, po čem práhne,
nebude-li tebe vábit hlubin krása,
najde-li v tvé mysli pouhou pozemčanku,
kde byl hledal smělou, hrdou nebešťanku,
pak jen v hrozné smrti bude tvoje spása.
Jsi-li ale schopna tajemným srozumět
velkolepým krásám hlubin nebezpečných,
pochopíš-li bouři, budeš-li pak umět
kolíbat se s ním na vlnách tužeb věčných,
pak se ponoř v lůno jeho nepoznané,
kletbou svatých bolů požehnané,
on tě svůj co idól duchem svým obejme,
kalné roucho prachu s tebe sejme,
vděčnou slzou srdce šlechetné ti skropí
a pak v tajemné se s tebou světy ztopí.