Sen a probuzení.

Tesknoto moje, dítě pochované sotva do kolébky, do hrobu již dané – proč mi zhaslo věrné očko tvé? Dívko ty moje, ženo, matko drahá,

nemohla tě láska naše velká, blahá upoutati sílou mocné krásy své? Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě – ovšem že ti dřímá po boku to robě;

což vám ale nikdo – nikdo neschází? Jste vy světem sobě – jste si všecko – všecko? nezatouží choť, a nezatouží děcko po nikom, když se tam v ráji prochází?

Jsem tak daleký vám, že se neohlíží smutný zrak váš nikdy, zdali se neblíží ten, jemuž jste v světě byly vším? Neslyším tleskání ručinky malinké?

nevolá tam „tata“ dítě mé zlatinké? a své ženy hlas či též ho neslyším? Poeto! kde bloudíš? – v básni – ve svém ráji! vidíš ručinky jak vstříc mi třepotají –

vidíš choť – jak letí v náruč mou? Dítě, moje dítě – škoda že to snění, škoda že básníka čeká probuzení, a že zná tu sladce krutou kletbu svou!