Růže na Kriváni.

Rozkošné ráno se to probudilo a na Tatrách si slunko poskočilo, tak vesele zasvitlo v údolíčko jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;

srdíčko mé to ale zdrávo není, ten pěkný svět jen v žalost se mu mění! Chodil po skalinách, neminul dolinu,

všade hledal spásu pro svoji děvčinu. Pod hlavu jí vložil třetí vínek svěží,

a ta drahá hlava dosud chorá leží. Hle již se k ní anděl blíží, jenž ty očka spánkem klíží.

Dřímej, moje hlavo milá, zdráva si se probudila. – „Stujte, otče, z pravé strany, nenechte jí bez ochrany;

vy matičko v levo stujte, před zlým snem ji opatrujte. Já sám s dovolením božím sluch svůj na srdce jí vložím;

říkejte modlitbu vroucí, ať to srdce slyším tlouci.“ Již svou hlavu k srdci kloní, tlukot tlukotem se honí; –

uzříte, co láska umí – hoch těm zvukům porozumí. Srdce zvoní: „Milý hochu, miluješ-li mne jen trochu

a máš-li mne za nevěstu, na Kriváň si hledej cestu. Bílý kámen, jenž tam hoří, moje mladé srdce moří;

v plameni však květe růže, ta mi k zdraví dopomůže.“ Skok – již letí pro tu růži, – děva ale na svém lůži

procitnuvši zkříknout chtěla – proč? – to sama nevěděla. Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou, co rok se snoubíš zase s novou milou,

co rok ji pochováváš, oplakáváš, a zase nové vstříc se zelenáváš. Pro člověka takové lásky není, ten mívá jenom jedno potěšení!

Vyběhl z dědiny, spěje do výšiny; v strachu hledí za ním lidé z údoliny.

Zlá to cesta vzhůru, co krok v sníh se boří, – však tam na temeni již ten kámen hoří! –

Na kameni, v mechu zlatém, v ohni, jako v lůně svatém, plane čarodějná růže, ta, jež děvě dopomůže.

Pro bůh, stezky jsou neznámé, cesta kluzká tam se láme; noha těžká propadá se – a zas z ledu vymáhá se.

Náhle trhne se od skály teplým slunkem sníh roztálý – – strašnou prohlubní se valí ve hrob němý, v němé skály.

Hoch se chytil za křovinu, v strachu hledí v prohlubinu. – Hrůza! – nazpět víc nemůže – ale před ním v ohni růže! –

„Oj ty osudnice žasná, jak jsi svůdná, jak jsi krásná; má jsi, má, ty spáso bolů, s tebou musím, musím dolů!“ –

S chatrčí, z níž dým se vinul, s tou se loučil, nežli zhynul, zlíbal růži pak a skočil. – A lid žehnaje se

k děvinu spěl lůži, klada jí na spánky skrvavenou růži. – A děva ze spánku se probudila,

jak slunko jarní zdráva poskočila – uvítat chtěla jarní údolíčko – a ještě někoho. – Bídné srdíčko! Pro tebe není slunko, – jaro svěží, –

tvé potěšení v němém hrobě leží.