Přástevnice.

V stínu chladna borka malá chatrč stála; mladá přástevnice před ní sedávala.

Zpívala vám písně plné veselosti, ale kdo je zaslech', plakal túžebností.

A kdo spatřil její sladké usmívání, tomu tlouklo srdce láskou bez ustání.

Kdo jí ale v plamen černých očí zhlednul, ten v náruči smrti zvolna touhou zblednul.–

Najednou veselé písně přástevnice utichly a nikdy nezazněly více.

A to její sladké jasné usmívání, změnilo se v temné hořké žalování.

Ztichla; – vypadlo jí z rukou tenké přáslo, a to černé oko zkalilo se – zhaslo. –

Bor mi vypravoval, že v tu samou chvíli projel jeho stíny kůň a jezdec bílý.

Jezdec na smrt bledý s hrdým běsným okem – a za ním že na sta víl se hnalo skokem.