Div se, div se, duše malicherná,
velkolepým tvorstva všeho krásám;
div se a nauč se v díle velikánském
poznávati tvůrce svatomocnou ruku.
Jaký tajný souzvuk vane tím všemírem,
jaký tichý život, jaké živé ticho! –
Děkuj matce svojí, že ti vřele hlásá,
že jsi velikého, dobrého měl otce. –
A on žije, žije, na tě se usmívá! –
Tuším já to, doufám, cítím, že mi blízko,
že mne tíše žehná rukou svou otcovskou,
že ve velký plamen jiskru rozžehává,
který v ňadrech mých má hrdě pozapláti. –
Otče, až se k tobě vrátím po své pouti,
přijmeš syna svého, když ti k nohoum padne
a sebe celého bude v oběť klásti?
či pokyneš chladně, aby zhynul,
protože v přírodě všecko zhynout musí? –
Nic neodpovídáš! – Příroda jak jindy
krásně se usmívá – ba i nad hřbitovem.
Nenecháš mně žíti? život, jest on tamo? –
Příroda je tichá, mírná a pokojná;
protože to neví, nic neodpovídá –
a sám světovládce, ten, jenž osud řídí –
ten, po němžto práhnu, nic mi neodkrývá –
žel, snad nikdy že můj duch ho neuhlídá! –