Vymknul se z dráhy v chvíli příhodné, a bodnul oře, pádě do lesů: dozorství katů svých dél nesnesu – bojovna césara to nehodné.
Zastesklo mi se dávnou svobodou být o samotě; – dobrý koni můj, měj zvůli svou – nešťastný jezdec tvůj jí dávno nemá; těkej přírodou!
Celou Evropu jsme tak pospolu bez uzdy, bez překážky protěkali: však teď nás za živa tu zahrabali – cítíš to, koni můj, že neseš mrtvolu?
Přec ale skákej – každé řinknutí tvé podkovy působí vrahům strach; ba dráhy naší vyvalený prach až nejzáz do Evropy nese leknutí.
Však ticho – jsem tu k skále přikován – ne choroba, nadsíla ta mne ztlačí, a tělo duchu mému nepostačí, jinák bych přeskočil sám oceán!–
Titánský jezdec v houšť se ubírá – tu potok, bařinu, tam rokli přeskočí, až stane ve výši, tam koněm zatočí, a hledí k severu – – teď slzu utírá!
Zaslechne písknutí – dozorcův znamení – tam v pláni již i jejich zbraň se leskne, již konec maření a chvíle teskné – rozhněván letí v dol, a za ním kamení.
Nedbá! Divými skoky samotu vždy hledá, až jí najde v údolí, kde potok šumí, ptáče šveholí – jak ticho, líbezno a volno tu!
Přes potok lávka vede – tou se ubírá dívčina mladá s věncem, s kytičkou, potřásá smutně zlatou hlavičkou a pláče – zástěrkou pak oči utírá.
Pán světa s koně skočí, jde jí vstříc: „Co pláčeš? Je ti líto květů vybledlých? Svěžejší nerostou v těch půdách zlých – čekej až do jara!“ – I pohladil jí v líc.
„I vám se nelíbí? Já je tak ráda mám, z rána tak vonné a tak čerstvé byly – těm pánům v městě se však nelíbily, a já přec doufala, že všecky rozprodám.
Včera jsem hledala až do noci, krásnějších najít sem již nemohla – ráda bych matce byla pomohla, co leží od jara ztrápena nemocí.
Chtěla jsem v městě léky koupit za to –“ „Dej mi ta kvítka“ – prosil panovník. „Vždyť se vám nelíbí!“ – „Jsem květů milovník!“ I zlíbal kytku a dal za ní zlato.
„Ten obraz, pane, je vám podoben – dovolte, nechám si ho na památku; snad potěší mou usouženou matku – teď sbohem! – spěchám, chýlí již se den!“
Usmál se césar, koně přivolal: „Co den ti za kytku podobný obraz dám, ukaž jej matce. Je ti byt můj znám, a víš, kdo peníz ti daroval?“
„Nesmíme s vámi vlastně mluvit ani, však zejtra donesu vám kytku zas, litujem vás – ba dobře známe vás: jste Francouz, jehož střeží Angličani.“
Vyskočil na kůň, a tak bolně zkřik, že každý lístek zachvěl se po háji – to bylo v lednu – ach, a v blízkém máji ležel již na marách Francouz a bojovník!
Neviděl více dobrou dívčinu; že ale máť se šťastně uzdravila, co den mu vděčná dcera postavila pod okna až do smrti čerstvou květinu.
I našel mír ten rek a samotu. Jen dívka někdy přijde v údolí, kde u potůčka hrob – kde ptáče šveholí – jak ticho, tajemno a volno tu!
Cookies on Poetry Cove