Plakalo bludné děťátko,
sirotek opuštěný;
zeptalo se ho poupátko:
co jsi tak zarmoucený?
Chci tvoje tužby zkolíbat,
skloň se jen k ňadrům mým,
chci bledá líčka ti zlíbat,
ulevit bolům tvým.
Urvi mne, smutné robátko,
přižehni k ňadrům svým! –
Sirotek urval poupátko,
ulevil bolům zlým.
Když se naň květ pousmával,
dítě se veselilo,
a když je květ pouspával,
k srdci jej přitulilo.
V tom se mu zjevila víla,
plachý mu přervala sen;
kouzlem se v ňádro mu vryla,
v nový je vyzvala den.
Půjde on s tebou, má vílo,
kam povelíš, paní má –
nech mu jen poupě, co krylo
ňádra mu rozžalená.
Znáš, paní, mé horování,
víš, co mi kvítek je můj –
mějž tedy s ním slitování,
vždyť i s tím kvítkem – je tvůj!