Hrozíval se’s již před pouhým zpomínáním
a rval jsi z duše své i sebe slabší chvění,
pln strachu, pro tvůj žal že vůbec léku není,
odhodlán již lichým zhrdnout bědováním.
Třeba útrob tvá vždy starým tónem zněla,
všem zlým těm zpomínkám přec mohyly jsi stavil,
s nimiž jak s mrtvými jen ve snách jsi se bavil,
ana záhrobní tvá píseň zvolna mřela.
Z pouti daleké teď domů se’s navrátil
a hle, před zrakem tvým se znova objevily
ty luzné postavy, jichž ňádra pohrobily –
aj a pohled jich pro tebe kouzlo ztratil.
Trpce usmály se tvoje bledé líce,
kdy s divnou chladností jsi najednou pocítil,
že popelem ten žár, jenž jimi se byl vznítil,
že jsi bázně prost – že nemiluješ více.