Nestýskej sobě, pane můj, na věrné na Pražany, žes k cizincům se utíkal, proto jsi v kletbu daný.
Včera ti přišli na pomoc a dnes již soku tvému, však zejtra jámu vykopou jak tobě, tak i jemu.
Domácí svár ten hotuje vždy nepříteli cestu, zkazí ti svatbu, zatím vrah si přijde pro nevěstu.
Nechci tě rmoutit, pane můj, nebť vzácným jsi mi hostem, však vzácný i ten okamžik: slyš pravdu v rouše prostém.
Ta pravda hrdá, stydlavá, jen k nám na nocleh zajde, a čím je trpčí vám, tím spíš pak u nás chleba najde.
Jsem hrobník, zvyklý slíkat lež a pravdu pochovávat a věřím, nahá pravda jen že bude z mrtvých vstávat.
Dnes tomu rok, co pochoval sem tajně, vlastní rukou nejbolestnější pravdu, co nám dávno trpkou mukou.
Než zejtra vyjde slunce z hor, ukáži hrob ti v lese, vroucně-li se tam pomodlíš, ten hrob tě k trůnu vznese:
Bylo nás málo; počítám se k nám, že Sázavskému sem sboru sloužil, zpívaje s ním rázem k bohu svému.
A se mnou na sta chudiny zpívalo nebi slávu, a každý srdce pokořil, ne roucho jen a hlavu.
Pobožná píseň, máteřským když zvukem k nebi letí, stane se církev matičkou a bůh k nám volá: Děti.
Však odpusť mi tu zpomínku, to přešlo, – vím to bolně – jen když mi teskno, zalkám si ten zpěv, tak mimovolně.
A vždy mi lehko, zpívám však jen kradmo, jen po tichu, vždyť propadnul bych dostižen snad kletbě nových mnichů.
Jich opat, ovšem cizinec a tebou usazený – je zlý – však víš, i tebe hnal, proto žes poražený.
Ne, nehněvej se – pravda to a tvá to vlastní vina. Co dál – nu vždyť jsi živ a zdráv, doufejme v hospodina!
Prozatím hotov si bezpečně u hospodáře svého, snad kolébavkou bude ti lÓs bratra Sázavského:
Bylo nás málo, ale svár – náš bratr nedomřivý – měl stálou bitku s každým z nás a přec byl pořád živý.
Při službách božích pokrytec, vstával i lehal s námi, nešel nám s krku, hodoval a pil i zpíval s námi.
Ba neměli jsme oddechu, až jednou čista z rána ne sváru jen, i bratrům všem se otevřela brána.
Za branou čerstvých mnichů sbor nám dával milou zprávu, že knížeti se zráčilo dokončit naší slávu.
Opata s bratry, hrobaře – vše rázem vyhozeno, a v teplé naše hnízdo těch ledňáků nasazeno.
Kdo z nás chtěl mnichům otročit a zpívat po latině, směl jednou za den přisedat tam k stolu do kuchyně.
K té hanbě nikdo nesvolil, každý z nás cosi hlavou jen pokynul, než rozžehnal se s rájem nad Sázavou.
A pak se pustil žebrotou a za každý kus chleba dal výstrahu s tím příkladem, že svorné lásky třeba.
To símě vzešlo v národě, již dozrálo i v klasy – kdybys byl žencem obratným, zbudil bys nové časy.
U kláštera tam zaklepal jen jeden mezi všemi, však to již bylo po letech a k tomu kmet byl němý.
Na bedrách vlekl truhlu svou, do níž se kladl v noci: nahlídli tedy, služný zpěv že není v jeho moci.
Nahlídli, že jim nebude obtížným dlouho hostem, a že jen přišel ulevit svým vetchým, starým kostem.
Či kletbou, či snad modlitbou ten ret se pohyboval – co na tom? že je šíleným, nikdo nepochyboval.
V zákoutí církve, v truhle své tam klečel neustále, až jednou mnichů celý sbor vyděsil nenadále.
Uprostřed hÓry – v půlnoci když postní byly časy, tu v celém sboru najednou jak divem ztichly hlasy.
A z krypty v středu kostela vyřítil houf se stínů, jako za dávna zpívaje čest, slávu hospodinu.
K oltáři spěli – klenbou teď jak hromem roztrženou vylítli. – Kdož tam ještě stál s tou rukou rozpřaženou?
Kdo vzýval jasná nebesa nejhlasněj mezi všemi? kdo teď tu kletbu provolal? aj, to ten žebrák němý! –
Po kletbě zapad v truhlu svou ten pokrytec podvůjný; zkřiknul však ještě mroucím rtem: „Hospodi, pomiluj ny.“
Cookies on Poetry Cove