Opouštím staré sídlo svoje,
Kde jsem tak mnohá léta žil;
Nesledí žádný kroky moje,
Není kdo by mne sprovodil.
Žádný nekous mne srdečností,
Neroztrh žádný na mně šat
Při loučení velkou lítostí;
Byloťby škoda o kabát! –
Pouť má neruší v městě spáče,
Ať si nechají lítost svou;
Ale ta jedna že nepláče,
Ach to kormoutí duši mou.
„Zlatník však není doma,“ pravil.