Jako ta velbloudice kupcem lakotným
přílišným břemenem obtížena –
ač těhotna – zvedám se s novým bolem svým
na pouť, kteráž mi víc nekýžena.
K nebesům nezřím víc – jen v strachu o svůj plod
a v bázni, že to břímě nesnesu,
zřím bič, co do mne a v můj celý rod
zas pere! Zdaž ty rány setřesu?
Zvedám se – klekám, prose: pramen živoucí
mi v tesknou hruď a duši vlejte dřív!...
Ni kapky! Nuž – tedy se nohou třesoucí
již vzepnu – zvedám – stanu; hoj, ký div, jsem živ!
Neprasklo nic – jen hrklo ve mně drobátko
při myšlénce na nedozorný cíl...
Ach, přejte za druha mi aspoň oslátko,
ať ouško mu nakousnu, k ukrácení chvil.