Nechřadni mi, jasná hvězdo moje!
kdybys na azúru nebe mého zhasla,
musil bych se v náruč bolesti své vrhnout,
oltář nejčirejších tužeb ztrhnout,
a má bytost, která blahem žasla,
dokud na nivách se půvabů tvých pásla,
zklamána by zchřadla též, jak světlo tvoje.
Jist, že budeš poutí života mne vodit,
nemohl bych sám pak temnou pouští chodit.
Nevadni mi, kvítku můj truchlící! –
kdyby vnady tvé mi náhle svadly,
musel bych se ztopit v náruč té bolesti,
že tak něžná krása musila odkvésti,
a mých písní zvuky za tebou by chřadly;
a bludičky snů mých, v tvůj by hrob zapadly,
bez potěchy světu odumírající.
Zpamatujž se tedy, kvítku milý, bledý,
oželel bych příliš potěšné tvé hledy.