Ty jiskry, co jsi vsila v horoucí útrob mou
a jichž jsi porosila panenskou slzou svou,
aj vzešly v nitru bolném tvou péčí pěstěné,
ve vzrůstu bujně volném, co květy plamenné.
Kam se však jejich krása teď mžikem poděla?
Vnadnější v nitru svém je duše viděla.
Snad svadly, jak tkla se jich má ruka prokletá,
snad chřadnou, že jich z hloubi vysýlám do světa?! –
Nermuť se, putovníče, že z krajin posvátných
jen svadlou neseš palmu v zemdlených ňadrech svých(
tu palmu, v nedostupných co urvána těch rájích,
jichž střeží cherubíni od pravěků v prabájích.
Na velkých hrobech schřadla, ukaž ji bratrům svým;
co škodí, že usvadla dechem ach! mrazivým?
co škodí, že jen muka ti pouť tvá připravila,
když vítězná tvá ruka si palmy vydobyla?
Té palmy, která vábí krásou svou usvadlou
smělejší duchy k pouti Saharou vyprahlou;
za Saharou tam ještě to zkrvavené moře –
však za mořem již Mekka – a tou se končí hoře.
A třeba bojováním jsme padli v bezcestí,
i bludným putováním se cesta proklestí
do ráje zmlazeného! Nuž, zhůru, boží synu,
probuď se ze sna svého a pusť se v Palestínu!