Tam naproti Kokořínu leží v rumech kostelík, v jehož temně-pustém klínu pohřben ležel pacholík.
Tenkrát, když pro pacholíka kopali ten věčný byt, stál tam v stínu kostelíka tajný smutný svědek skryt.
Na bidélku dvě družičky nesly malou truhličku, jakoby dva andělíčky k nebi nesli dušičku.
A ty dívčiny se smály, byly kvítím zdobeny, a když hrobík zasypaly šli dál – květů zbaveny.
Čí jsi bylo, dobré dítě, že tu žádný neplakal? což ani nepohřeší tě ten, co tobě život dal?
Což se divím! vždyť i ráj můj taky byl pochován, když jsem spatřil drahý kraj svůj, jak byl k hanbě přikován.
Když ho láska, sláva kladly s hrozným smíchem do lůže, tu můj lid a klid můj svadly: kdo jim z hrobu pomůže?!
A když vzkřísit není dáno, proč tu nikdo nepláče?– Světy hynou! – nevidáno – hocha, lidu – tuláče!–
Nedovoláš se víc tÓnů jednou shaslých minulých; nevyžehná bol SiÓnů, v hroby věčné sesulých.
Skryj se, tam se kdosi blíží, ať tvé slze nevidí – Aj, to žena; co tu tíží, že utíká od lidí?–
Jako lvice, skoro letem od chatek tam ubíhá, když zanáší kořist dětem, ledva stín jí dostíhá.
S pláčem volá děcka svého: „Kde jsi, moje poupátko? Vyrvali tě z klína mého; ozvi se, mé kuřátko!–
Ty jsi zdřímlo jen, mé dítě bledým strážcem zlíbané, a ti zlí snad pohřbili tě, z náruče mi vyrvané!–
Tu jsi, tu, můj pacholíčku, nebudeš tu do noci; zdrž jen chvílku svou dušičku, já ti přišla pomoci.
Ta zem těžká ti být musí, viď, mé zlaté děťátko? a ta rakev, ta tě dusí – viď, mé drobné robátko!
Ale již tě matka tvoje v náručí své ohřeje; probudí tě srdce moje, a tvá duška okřeje.“
Jako žebrák, když odkryje zlato, perle, poklady, lačným strachem v zemi ryje, mžikem shází hromady:
Tak tu žena dohrabala mžikem se až k dítěti, a když rakev vykopala, ustala již kvíleti.
Strhla víko – v náruč skryla mrtvé dítě milené; chladné tělo dechem zhřila, myla oči sklížené.
Aj, a ústa ulíbaná počala se usmívat, a ta očka zadychaná počala se otvírat.
A když dítě matku zlatou, jako v spánku spatřilo, tu se jiskrou v duši zňatou z tvrda spánku zbudilo.
Jaký ples to! – poutník ale přitom hořce zaplakal; rychlým krokem odtuď dále v širé kraje utíkal...
Jeho národ osiřelý proniká mu útrobu; toho snad už nevyželí žádná matka ze hrobu!
Cookies on Poetry Cove