Matce Podlipských.

I já své oko jednou potápěla v pozemský ráj, v to sladké tužeb údolí; i mému sluchu jednou česká píseň zněla, jež srdce kolíbá, když v lásce zabolí.

I můj prs dítek zdárných vlasti odkojil, i můj ret synu děl, by v boj se dostavil, i má se láska v dceři dětem zachovala. Takž prožila jsem lidských losů ples i žal –

však teď mne již i choť i bůh můj povolal, a já jich v tichý kraj oddána sledovala.