MATCE.

„Proč tak smutným jsi a zasmušilým, k radostem že žádným nespěcháš? proč tak sám, všem vyhýbáš se milým? tyť dny mládí svého provzdycháš!“

Tak se ptáš, má drahocenná máti, s okem plným slz a starostí; ach, že s tebou jest mi zavolati: Prchly naždy dnové radosti!

Slyšela jsi ptáče jasně pěti, jemuž pobořeno hnízdečko? zřela’s poupátko se rozvíjeti, jemuž pousvadlo srdéčko?

Ssála z violy jsi dechy vonné, kteráž prahla sama na poušti? slyšela jsi zpěvy bezúhonné slavíka, když sám vlít do houští?

Nikdo nepěl a se neradoval, kdo byl sám a sám a s bolestí; nuž, kdo na mně smích by vyžadoval, jemuž v zápěť kráčí neštěstí.

Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku, proklobává se, by zalítnul, tak mi láska tloukla ve srdíčku, ptenec udušen však – zaniknul!

V útrobách pak city pozaplály, že se lyra pýchou zachvěla; brzy však jí vichry pozavály, a již prasklou strunou dozněla.

Od té chvíle počala mnou třásti vzteklá bouře vášní všelikých, jimiž bol a hrůza jaly krásti do ňader se, bojem divokých.

Stanul jsem co skála na pomoří vzdoruje všem zhoubným orkánům; tak že vášeň více nepokoří mužnou hruď mou běsným satanům.

Bojoval jsem, zvítězil a – padnul vášní novou, lítou, nejtěžší: Slávy ždaje, pro druhy jsem zchladnul – kdož mne bláhovce teď potěší?!

Vždyť hned boří se mi, po čem prahnu, tak že zúpí tajný duše nerv: cítě, k nejvyšší když palmě sáhnu, k věčné slávě! že jsem přec jen – červ.

Červ, jen červ! s planoucí jiskrou boží, kteréž hrozí náhlé zatmění. Červa cíl: až tělo v prachu složí, jiskry sláva: hvězdy zachvění.

Vše to v ňadrech mých když vře a hoří, může-liž se oko lesknouti? Jsi-li s to, když všecko se mi boří, jedinou mi radost vdechnouti?