Matce.

„Proč tak smutným jsi a zasmušilým: k radostem nižádným nespěcháš; proč vždy sám jsi – nikdy neveselým? tyť své dny mladosti provzdycháš!“

Tak se ptáš, má drahocenná máti, se slzícím okem starosti; ach, že s tebou musím zaplakati: Prchly věčně dny mých radostí!–

Slyšela jsi ptáče jasně pěti, kterému upadlo hnízdečko? Viděla jsi poupě rozvíjeti, kterému usvadlo srdéčko?

Ssála jsi z viÓly dechy vonné, která práhla sama na poušti? Slyšela jsi zpěvy bezouhonné slavíka, když sám lít do houští?

Žádný nepěl a se neradoval, kdo byl sám a sám, to s bolestí; nuž, kdo na mne smích by požadoval, když mě zná, že prost jsem radostí!–

Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku proklobává se, by zalítnul, tak mi láska tloukla ve srdíčku; ptenec udušen však zaniknul.

V útrobách pak city pozaplály, že se lyra pýchou zachvěla; brzy však jí vichry pozavály, tak že prasklou strunou dozněla.

A v tom bouře počala mnou třásti, vzteklá bouře vášní všelikých, bol a hrůza že se jali krásti do ňader mých, bojem divokých.

Stál jsem sám, co skála v bujném moři, odolal jsem zhoubným orkánům, tak že vášeň více nepokoří mužnou hruď mou podlým satanům.

Bojoval jsem, zvítězil a padnul; vášní novou, krutou, nejtěžší: Slávu hledám! – jiný cit uvadnul. Aj, kdož teď mi ducha potěší!?–

A zas boří se mi, po čem práhnu, tak že chví se tajný duše nerv: Vím, když stupeň nejvyšší dosáhnu, – věčnou slávu, že jsem přec jen červ.

Červ jen, červ, s planoucí jiskrou boží, hnusně zakalenou vášněmi; jehož cíl: až kosti k hrobu složí – jehož sláva: hvězdy zachvění.

A když to mi v ňadrech věčně hoří, či můj zrak se může lesknouti? Či jsi vstavu, když mi vše se boří, jedinou mi radost vdechnouti?!