Genie! má lyra s chvěním se ti blíží.
Tebou se mi nitro k lásce probudilo;
oko tvé v mém žití jaro vykouzlilo,
a to jaro vděčně za tebou pohlíží.
Ovšem že jen blesk zpomínky duší kříží,
ano se mi jaro v Saharu změnilo...
však to místo, jež ti zasvěceno bylo,
ještě poznáš, tvůj-li zrak se k němu sníží.
Marie! srdce mé se zpomínek těch bojí!
odpusť, že tu stavím pomník lásce tvojí –
vždyť jen písní mou co pouhý sen prochvívá.
Ač můj smutek pro ni píseň neukojí,
přec ji k životu teď naposled vyzývá –
v rakvi ňader ana zbožně odpočívá.