Luzným leskem jezera tichého,
plachá dívko, svábiti nedej se;
jsi-li krásy chtivá, pak i zbouřeného
jezera v své hrůze nelekej se:
jeho-li tě však jen vábí hladiny,
tedy prchni, dokud hlubiny
jezerní nebezpečný duch nerozkochá se
v tobě! Veta bude po tvé zemské kráse,
veta po tvém míru; v hloubku svou tě stáhne. –
Nenajde-li tam na tobě po čem práhne,
nebude-li tebe vábit hlubin krása,
najde-li na tobě pouhou pozemčanku,
kde byl hledal smělou, hrdou nebešťanku,
pak jen v hrozné smrti bude tvoje spása.
Jsi-li ale schopna tajemným srozumět
velkolepým krásám hlubin nebezpečných,
rozumíš-li bouři, budeš-li ty umět
kolíbat se s ním na vlnách tužeb věčných:
pak se ponoř v lůno jeho nepoznané,
kletbou svatých bolů požehnané,
on tě svůj co idÓl duchem svým obejme,
kalné roucho prachu s tebe sejme,
vděčnou slzou srdce šlechetné ti skropí,
a pak v tajemné se s tebou světy stopí.