LAMARTINOVI.

Zpět, z posvátných vlastí smělých nebezpourců! Byrona chceš učit, aby se ti kořil před nicoucí parou chorobného mozku? Víš, kdo je ten „pěvec pekla“ Lamartine,

a čím ty jsi, mdlobou donucený padat k nohám vetchému idólu vlastní nedomřivé, zchoulostnělé duše? Dbal snad Prometheus na ty marné těchy

plachých nymf a pokořil se Jovu? zoufal si, když sebe-zvance blesky s Kavkazu, kde ukován dlel nahý, svrhly v hrůzoucí ho, mor soptící tartar,

tartar když zas k hvězdám vyvrhnul ho vzhůru, až pak hvězdy, pyšné nevolnice, ustlaly mu v klíně moře bezedného? Ne! nezoufal velký Prometheus!

snášelť hněv i muka, a samého Jova unavila krutá, světoborná trýzeň; znova pak ho spoutal. A třeba mu káně užírala nitro, nezjevil přec Jovu

všemocnému prý, vševědoucímu, co jej, trýznitele bezcitného, před pohromou jistou spasit může. Znaltě on, že dohrá pyšný usurpátor,

nechlácholil medným slovem osudnice, nobrž, cítě v sobě věčné pravdy zákon, pokáral mrzkého boha soudy. Toť jest Byron! ty pak, plachá dcerka

Okeána, doufající v Jova... a přec na potupu sladko-klamné víry, hořkých slz ronící z prázdna srdce svého. Prometheus ale zná, že dým je Joviš;

maje v srdci sílu, doplakal již dávno, aniž by se musil opíjeti marným jedem horkých snů, by polo ve snách potácel se v náruč známé hubitelky;

potká-li ji, vztáhne po ní ruku s bolným pousmáním, ale bez úžasu příliš svědom vlastní, pravé ceny, než aby sám sebe sváděl, oklamával,

odhodlán jak Byron, odhodlán co muž!