Dívko moje, běda, musím dále,
zapomeň to, žes mi všecko dala,
že jsi mně zoufalci trochu přála,
že jsi tancovala s divochem na bále.
Ó ty písní mojich or’ginále,
zapomeň to, žes mne milovala,
že jsem plakal, když jsi se mi smála,
já se, holka, zbláznil nenadále.
Ty bysi mne lehko prozradila,
že mi tak zle není, jak se stavím,
když verš pláče, že se v próze bavím;
někdy pak, že noha vybočila
do uličky v levo – bych tam k chvále
vlasti někdy klopejt’ – a tak dále!