Starý dudák, bílá vrána, zabloudil až k Praze;
když tu spustil kozla svého, nebylo mu blaze.
Kluci, jako sršně za ním, píšťalce se smáli,
a zkušení muzikanti na tu hudbu láli.
Dopálil se starý dudák, ještě jednou písknul –
dupnuv nohou, zaťal zuby a své dudy stisknul.
Hoj, vy páni! víte, kdyby dudáka nebylo,
zdaliby to hejno písní mezi vámi žilo?
Aj, ty písně! což pak nejsou setbou české země?
což pak nám z nich nevyrostlo muzikantů plémě?
Slavíte-li půlstaleté hudby z mrtvých vstání,
zpomeňte i na staršího dudáka, vy páni!
Tak jest, hoši! nechte všeho posměchu a hněvu,
bez dudáka nebylo by dávno v Čechách zpěvu.