Osamělé srdce moje
jak ta žhavá lilje v poušti;
hoře své jen sobě kvílí,
jak ten slavík v temné houšti.
Slavíku tam rozumívá,
kdo má srdce touhou vřelé;
mým však zvukům nerozumí
naše plémě nedomřelé.
Příliš trpká se mi píseň
z otrávených hlubin lije,
příliš smělým snům tam v ústret
zběsilé to srdce bije.
Nemám komu v náruč padnout,
u prsou se vyplakati,
nemám, neznám toho druha,
jenž by k mým chtěl bohům státi.
Mám však tebe, svatá lyro,
ty jen rozumíš mi drahá!
Tvým jen zvukem ať mi přáno
pokořit a stíhat vraha.