Hromorázně jste se probořily,
smělé zámky snů mých nezkojených,
kotrmelcem jste se ponořily
do jezera slz mých nezroněných.
Přijde-li mi časem chuť do pláče,
kamž jich stavitele pochovám,
bych nad hrobem zakletého spáče
zaplakal si tiše, sám a sám?
Slyšíš kvil těch dítek nezrozených?
Vy byste mne děti umořily!
V hlavě mé hle tanec žalů skáče –
v mozku svém vám slavné hroby dám.
Lásko! babo! rozmazlené dítě!
Blesk ti dávno zdrtil outlý zvonec,
přetrh’ krvavé ty srdce nitě –
s cukrováním tvým je na vždy konec!
Přijde-li mi ale chuť do pláče,
staré tóny, kde vás pochovám?
Kvílíváte jako noční ptáče –
připravím, ach, záhy pokoj vám!
Aj, ten bujný, smělý slávy honec,
zapomněl na vlastní svoje sítě –
v srdci mu těch šípů strašák skáče –
Jděte spat! já vám tam slámu dám.