Pepíku! když jsme se spolu procházeli
po mohyle otců, po té hoře bílé,
těšíce tam písní duchy nám tak milé,
když jsme na tu zpoustu smutně pohlíželi –
Tu jsme malý pomník z rumu naházeli;
na srdce mi tam jsi padnul roztoužilé,
o spojené pak se umluvivše síle
v utěšenější jsme kraj se provázeli.
Jak ta kamenitá. půda v sobě chová
nejvzácnější krev a slzy nejvřelejší,
tak i to tvé srdce na pohled nevábné –
Nehalí se v purpur a kmenty hedvábné,
aniž hledáš sladká uhlazená slova,
a přece jsi zůstal brat mi nejvěrnější!